V zajetí kýče

Často jsem o sobě prohlašovala, že se mi líbí kýč, i jsem pár výtvarných kýčů vyrobila. Jedním z nich bylo keramické antropomorfní sluníčko vytvořené při mém krátkém comebacku na hodiny výtvarné výchovy v lidové škole umění. Poté co sluníčko vyšlo z trouby a učitelka se poprávu zděsila co se z mého slibného výtvarného nadání stalo, jsem už raději nikdy nepřišla. Pochopila jsem v průběhu výtvarného cepování jednak co to kýč je i že za umění nemůže být považován. Vzhledem k tomu, že ho tolik ostrakizovali, rozhodla jsem se ho hájit a to nejen svým kladným hodnocením, ale i jeho aplikací mimo oblast umění. Díky dlouholetému životu v zajetí kýče teď musím bohužel dát učitelkám výtvarky zapravdu. Kýč je monstrum. Život v něm znamená otročení na plantážích líbivosti a to navíc v bludu, že jsem král, kterému se musí nosit život na zlatém podnose. Sotva by o mě bylo kdy možné tvrdit, že jsem tolerantní. Láska ke kýči je kýčovitá láska, která netoleruje nic ošklivého ani obyčejného, všechno musí zářit, zejména osobní pověst i lidé na ní spolupracující. Smutné je, že tato v potu tváře vydřená image nakonec vypadá přesně jako to sluníčko vylezlé z trouby lidové školy umění. Lidé, kteří mají trochu vkus, se od takového díla skromně ale přece odvracejí. Pak samozřejmě otroci zapřažení do péče o zahradu bludu pracují nejen bez gáže, ale i bez chleba a bez vody a s jejich dílem to tím pádem jde od desíti k pěti. Organismus, jehož jsou součástí, na to reaguje rozvojem komplexu méněcennosti, protože výsledky práce na kýčovitém vzhledu a vystupování s očekávanými normami nelze srovnávat. Proto dnes, když se konečně ukazuje, že veškerá tato práce byla tímto způsobem zbytečná, dochází k nečekanému zvratu a konečnému zavržení kýčovitého rozvrhu života. Jakkoli byl mnoha lidmi kýč haněn, již se jej nebudu dále zastávat, ani pro něj žít. Raději prožiju život jako vysoké umění.