K reformě psychiatrické péče

Myslím, že to bylo na jaře v roce 2011. Dělal jsem tehdy pro časopis Esprit rozhovor s primářem gerontologického oddělení jedné moravské psychiatrické léčebny. Zeptal jsem se ho na možnosti reformy psychiatrických léčeben a rozvoj komunitní péče. Odpověděl skepticky: „nevidím peníze a nevidím lidi.“ O rok později ministerstvo zdravotnictví přiznalo, že psychiatrická péče u nás byla dlouhodobě zanedbávána a ohlásilo přípravu reformy. „Peníze“ a „lidi“ jsou i v roce 2019 klíčovou podmínkou jakékoliv změny k lepšímu. Zaprvé peníze. Nejsou. Dluh společnosti vůči lidem s vážným duševním onemocněním i nadále roste. Peníze nejsou ani na zajištění odpovídající péče v psychiatrických léčebnách, nyní už většinou psychiatrických nemocnicích, ani na jejich proměnu. Není dost peněz na psychology, terapeuty, zdravotní sestry, personál. Ve výsledku není dost peněz na kvalitnější péči pro pacienty. Podstatnou část jejich zdravotních problémů musí vyřešit léky a ve vyhrocených případech kurtování a klecová lůžka. Na to, aby si s bláznícím člověkem někdo povídal a třeba ho přitom držel za ruku, nejsou peníze – vlastně lidi. Na spoustu dalších věcí, které by mohly pomáhat, nejsou peníze a nejsou lidi. Třeba na to, aby se s bláznícím pacientem někdo páral i v noci. Z celospolečenského hlediska jsou velká psychiatrická zařízení, kde se za málo peněz na jednom místě ošetří spousta pacientů, tím ekonomicky nejefektivnějším a současně nejbrutálnějším způsobem zajištění „psychiatrické péče“ – to nemluvím o práci zdravotníků, mluvím o systému a politických rozhodnutích. Zadruhé lidi. Nejsou. A když jsou, nejsou pro mě peníze. Proč nejsou? Chybí společenská objednávka, chybí tlak veřejnosti. Bolesti duše nejsou vidět. Na druhou stranu z duševně nemocných jde strach. Někam je zavřít, raději je nemít na očích. Ať se o ně stát postará, ale ať nás to moc nestojí. Politici to vnímají. Na péči o duševně nemocné lze ušetřit. Vnímají to i šéfové zdravotních pojišťoven. Proto pokud jde o financování psychiatrické péče, žádná citelná změna k lepšímu nenastala. Přetížený a špatně placený personál v psychiatrických nemocnicích může pro pacienty dělat jen to, co mu okolnosti dovolují. Pokud je člověk donucen k fungování v absurdních poměrech, začne se sám chovat absurdně. Nalézt viníky je pak vždycky jednodušší, než změnit poměry.