Proč nemůžu napsat příběh svého zotavení

Samozřejmě předně proto, že nejsem zotavená, napadne hned každého. To nejsem, stále mám spoustu problémů a můj život není úplně uspokojivý, nevymanila jsem se zcela ze svých celoživotních kruhů, spirál či pochodu vzad či stranou, žiju sama, někdy upadám do starých závislostí a těžko se orientuji ve spletitosti mezilidských vztahů, což je mi zdrojem značného utrpení. Ba stále jsem dost vztahovačná a někdy i trochu paranoidní, i když mě to tak nepohlcuje jako dřív a nebrání v smysluplném žití, trápí mě úzkostnost a někdy v sobě cítím nebezpečné podhoubí deprese. Nicméně příběh zotavení může snad být, a mnohdy i je, i příběhem zotavování, a pokud by tomu tak bylo, pak když se ohlédnu pár let zpátky, cítím co do kvality života značné uspokojení.

Jeden z hlavních problémů je, že se se svým životním příběhem úplně nedokážu do literárního žánru příběhů zotavení napasovat. Příběh mého zotavování je zároveň příběhem mého zrání a snad i zmoudření (či umoudření?), protože už tak nějak mám svůj věk (je mi 48 let) a osobní dramata a zápasy mladého věku, zoufalství srovnávání s plným životem vrstevníků, nemilosrdného společenského tlaku, nepřijetí reality a vršení pošetilostí mám tak trochu za sebou. Rány psychických katastrof a hlubokého pádu na dno čas zacelí a jak zní jeden klasický citát, “časem starosti slábnou”. I když je můj život v lecčems lepší než dřív, je rovněž pravdou, že jsem na své životní pouti, jako každý, taky mnohé poztrácela – šance mládí a jeho vitalitu, velmi dobré fyzické zdraví, některé blízké lidi, období zvýšené energie či sílu a schopnost snášet velké psychické útrapy. Nemůžu tedy říct, že by můj život byl plnohodnotnější zcela a na mém zestárnutí je těžké vidět něco heroického; ba někdy mám dojem, že můj zápas s drakem duševní nemoci připomíná spíše českou hořkou komedii každodennosti než americký hrdinský příběh. Alespoň si ale už připadám jako autor a hlavní aktér v jednom, ne jako zaskakující herec smýkaný bizarními nápady nějakého experimentujícího režiséra. Anebo dokonce jako loutka či v krajním případě jedna z rekvizit (i takové existenciální pocity jako loutky vedené vícerem rozhádaných loutkařů či neživé věci jsem dříve měla).

S příběhem zotavení je vůbec spojená spousta obtíží. Není předně vůbec jasné, zda ho člověk vypráví nejdříve sám sobě a potom druhým, anebo jestli je to naopak. Asi obojí. Mít příběh znamená předně vyprávět ho sám sobě. Ztišený, téměř neslyšitelný příběh, který si vyprávíme, když plánujeme budoucnost, činíme důležité rozhodnutí, zpracováváme silný zážitek, nebo když nám vytane na mysl nějaká vzpomínka či osobní myšlenka – pokud jí neumíme do příběhu zařadit, zůstává silně viditelná a zneklidňující. Někteří psychologové tvrdí, že mít kladný a konzistentní životní příběh je doprovodným jevem zdravé osobnosti. Naproti tomu lidé s psychickými potížemi si často vyprávějí příběh příliš negativní či nesourodý kvůli traumatickým zkušenostem. Tak může příběh zpětně měnit Já svého vypravěče – to z toho dělá velmi ošemetnou věc. Kromě toho, přirozeně, člověk prostě nemůže vyprávět ten samý příběh sám sobě i druhým, neboť má určitě právo o mnohém mlčet a musí brát ohled na “publikum” a účel (edukovat, oslovit, pomoci, poučit, inspirovat, informovat, vyvrátit předsudky, emočně zasáhnout, dát naději, sdílet, přesvědčit aj.). Namísto jednoho příběhu zotavení snad aby jich člověk napsal rovnou tucet.

Zprvu se jednomu zdá, že příběh zotavení by měl být hlavně pravdivý, než pochopí, že tady o pravdivosti či nepravdivosti nemůže být řeč. Příběh nesestává z nezpochybnitelných faktů a nestojí před člověkem hotový, jen ho objevit. Takhle bychom se nedostali dál než k hlavním bodům životopisu. Anebo dotazníku, je-li příběh formulován podle návodných otázek? Český spisovatel Gruša napsal jednou román, jehož hrdina se rozhodne vyplňovat odosobněný komunistický dotazník pro případného zaměstnavatele namísto strohé a věcné formy co nejúplněji a nejpravdivěji. Výsledkem je experimentální, významově bohaté dílo nabité poetickými a fantaskními prvky, jež má poukázat na rozmanitost a neuchopitelnost lidského života. Taky mám takový dojem, že pokud by se měl zachovat nárok na pravdivost, nejlépe by ho dokázalo splnit zdařilé umělecké dílo. A co se tzv. holých faktů týče, utkvěla mi jiná literární událost, totiž experiment francouzského spisovatele Raymonda Queneau, který jednu banální událost v metru popsal devadesáti devíti způsoby v rámci různých literárních stylů. K složitosti úkolu přispívá, že příběh zotavení není v zásadě ukončitelný, nedostává-li se člověku jisté troufalosti, a může se v čase libovolně proměňovat, protože minulost je sice ukončená, ale její interpretace není, to, co si myslíme o přítomnosti, je často téměř vzápětí usvědčeno z omylu, a konečně i naše momentální víra v budoucnost příběh silně zabarvuje; to nemluvím o tom, že ladění příběhu vyvěrá často z naladění jeho pisatele.

I když už se rozhodnu, jak začít, což je prý nejtěžší, problém se tím jenom prohloubí. Od jedné věty se odvíjí druhá, od té třetí, ukazují se asociace a linie, které se vzápětí lomí, vyčerpávají, končí ve ztracenu. Život nemá jedno téma, není za co ho vzít, ve vzpomínkách našlapuji opatrně a snažím se vyhnout černým dírám, vše je nakonec s otazníkem, hledá se pachatel, anebo se raději tone v dobrácké smířlivosti se všemi a vším. Tu se nemoc popírá, tu se staví jako plášť, pod nímž raději mizí vše osobní, diagnosťák může pomoci, anebo proč třeba ze sebe, má-li člověk za sebou dost sezení u terapeuta, neudělat kazuistiku, člověk by raději psal o tom, co ho baví a těší a rozněcuje, než by se nořil do utichlých dramat či nelichotivých detailů. Za co to vzít, aby to celé tak nebolelo?, říká si, a hledá spásné věty, kterými by to či ono uzavřel, alespoň pro tuhle chvíli, chápe, že aby bylo zřejmé, kam došel, musí napsat, odkud, a tak si vybavuje podrobnosti zvláštních stavů, zážitků, bludů, symptomů, nepříjemných pocitů, které mají vykreslit jeho ochoření, ale pak si říká, nemělo by tohle “zlato” spíše zůstat v zemi?, nakonec zjišťuje, že mnohé je emoční tak, že by se z toho nikdy vymluvit nedokázal, i kdyby vyprávěl svůj příběh každý den všem na potkání, tak proč to radši nenechat spát?, říká si a raději by jen odreferoval základní body životopisu, protože každý detail slouží coby včelí úl asociací, tu z něj med a tu žihadlo.

Když příběh, tak literatura, když literatura, tak stylizace, jak taky jinak, říkám si a přemýšlím o všech těch slovech jako “snílek”, “hodná holčička”, anebo naopak “rebelka” a “dramatický typ” a onom “vždycky jsem byla …”, “hloubavá?”, “citlivá?”, “sebedestruktivní?”, “milující experimenty se sama sebou?”, tak snad raději fakta, je to prý schizoafektivní porucha, celá ta dlouhá léta to má jméno, pracuji, to skutečně je důležité, konečně pracuji, a pak lidi kolem mě, to hlavně, ne to strašné utrpení samoty a izolace, vybavuje se mi termín “paranoidní stažení”, ale s paranoiou už zacházet umím, asi desátá terapie v řadě se začíná vyplácet, přece jen jsem kdysi vsadila na správnou kartu, směju se, humor, rozhodně by tam mělo být spousta humoru, ale vážně se to taky brát musí, protože život opravdu není legrace, ten můj příběh by měl začínat mojí nešťastnou mámou, ale to by bylo nadlouho a po rodině nikomu nic, mrtví se bránit nemůžou, ještě to budou číst nějací jejich známí či jiní příbuzní. Měla by se tam objevit moje sexuální orientace?, váhám, příliš mnoho odhalení najednou, přijmou mě? nebudu nesympatická?, tak snad raději něco o velkých změnách v oblasti péče o duševní zdraví, to je zajímavé, alespoň to chce říct něco celospolečenského, neboť příběh prý činí dobrým příběhem jeho všelidskost … a tak při psaní své eseje ten svůj příběh samovolně tvořím, což jsem vlastně vůbec neměla v úmyslu. Text tedy musí končit ve ztracenu, třeba vyznáním, že si hluboce vážím všech, kteří svůj příběh zotavení někde vyprávějí nebo ho dokonce používají ve své práci, a že se mi potvrdilo, že dokonce i jenom psát o příběhu zotavení je nesmírně zajímavou, zapeklitou a dobrodružnou záležitostí.