Recenze knihy “Cesty k zotavení”

Kniha se skládá z teoretické a praktické části; po každém výkladu následuje série otázek, cvičení či užitečných typů, které mají za cíl hlavně uvědomit si něco o sobě samém, o svých přáních a možnostech, poskytnout inspiraci k něčemu novému a přispět k seberozvoji. Odpovědi je možné do ní vepisovat. Je proložena inspirativními příběhy lidí s vlastní zkušeností s duševním onemocněním a zpestřena velkým množstvím motivačních citátů od slavných osobností. Sestává ze 400 stran. Jedna z uvedených definicí vymezuje zotavení takto: “Zotavování je hluboce osobní, jedinečný proces změny vlastních postojů, hodnot, pocitů, cílů, svého umu či svých rolí. Je to způsob, jak vést život, který člověka uspokujuje, dodává mu naději a činí jej potřebným pro druhé, i s omezeními způsobenými nemocí”. Kniha je  kolektivním dílem skupiny odborníků a lidí s vlastní zkušeností s duševním onemocněním a byla sepsána v roce 2002 v Kansasu, ale její ohlas daleko přesáhl jeho hranice. Český překlad vznikl v roce 2014 díky úsilí Centra pro rozvoj péče o duševní zdraví.

Program zotavení vzešlý zejména ze svépomocného hnutí je v knize zkombinován s původně case managerským přístupem práce s klientem založeným na přednostech. Tento model je orientován pozitivně na silné stránky, ne negativně na problémy, jak je tomu v mnohých terapiích. Kniha začíná představením revoluční myšlenky zotavení a pak se přistupuje k různým aktivizačním a mobilizačním cvičením. Dalším krokem je nalezení silných stránek a sestavení vlastního plánu zotavení, které se děje v několika fázích. Pomoci k němu má výborně zpracované podrobné mapování všech důležitých oblastí života (bydlení, ekonomická situace, práce, volný čas, důvěrné vztahy a sexualita, duchovní život), které má člověku pomoci ujasnit si jeho cíle. Následuje oddíl zaměřený na rozvíjení prospěšných sociálních kontaktů, vlastní práce s plánem zotavení a několik kapitol o velkých překážkách, které mohou člověka na cestě zotavení potkat (stigma, relaps aj.). Kniha je uzavřena teoretickými a praktickými texty k tzv. příběhu zotavení.

Už z tohoto výčtu je patrné, že jsou zde pokryta snad všechna myslitelná témata, která se s pojmem zotavení pojí. Důkladnost po všech stránkách je předností, ale výsledný rozsah může odrazovat. Což je škoda. Protože je to podle mého velmi dobrý a užitečný nástroj. Praktická cvičení jsou dobře vymyšlená a celkem nápaditá (i když někdy je to možná až zbytečně velká dřina), teoretické výklady přesné a zároveň srozumitelné. Myslím, že texty se přímo dotýkají nejpalčivějších problémů, které lidé s duševním onemocněním řeší – člověk má chvílemi dojem, že je to psané přímo jemu na tělo.Vzhledem k tomu, že je to z větší části pracovní sešit, jeho cena dost závisí na tom, co do něj vložíte. Knihu přirozeně není nutné číst celou, ani není třeba s ní pracovat popořádku (i když to má svůj dobrý smysl), ani jí není třeba vyplňovat nějak otrocky. Svobodomyslnosti jejího užití se myslím meze nekladou. Snad se nekladou meze ani svobodomyslnosti mé recenze. Ke knize by se jistě dalo napsat mnohé, k obsahu, kvalitě, za účelem popularizace či polemiky, pro lidi, co o zotavení nikdy neslyšeli, či naopak se snahou o odbornost atd., a tak se radši omezím na pár svých after-thoughts.

Kniha nese zejména v první části rysy osobního kaučingu a já myslím, že to není chyba. Lidé s těžším duševním onemocněním se často potýkají s akutním nedostatkem motivace a pocitu smyslu jakéhokoliv konání. Jenže motivaci najdeme jen za předpokladu, že máme nějakou základní naději a výhled do budoucna, zprvu snad ani ne výhled, ale přinejmenším možnost se dopředu podívat bez toho, aby byl člověk spolknut černočernou tmou. A myšlenka zotavení mu tuto naději dává. Že má smysl o něco usilovat, že může být líp. Model založený na přednostech zase vrací člověku sebehodnotu. Jde o to, aby chtěl člověk něco udělat sám pro sebe, pro toho člověka, jakým je, aby si uvědomil, že má nějaké schopnosti, cenu, přednosti, aby získal hrdost na to, jak těžké věci musel přestát, aby začal věřit sám v sebe, aby se otevřel svým třeba dávno zasutým tužbám.

Víra a naděje je na začátku zotavení. K tomu jeden krásný citát – “naděje zažehává plamínek, místo aby proklínala tmu”. Pokud uvěřím v možnost vlastního zotavení, už se vlastně zotavuji, neboť, jak zní jiný krásný citát, “naše zoufalství nás odrovnává více, než by to dokázala sama nemoc” Zotavení zde funguje trochu ezotericky jako sebenaplňující se předpověď a i tento jeho charakter vede k tomu, že se někdy příliš podobá nějaké ideologii. Domnívám se, že koncept zotavení je dostatečně silný na to, aby obstál i bez silných ideologických příměsí: člověk se na vlastní kůži může přesvědčit, že to funguje, jen tomu dát šanci, a může okolo sebe vidět příklady lidí, kteří “to dokázali”, v mnohém se změnili a vyrostli a mají dobrý a kvalitní život nemoci navzdory a třeba úspěšně pomáhají druhým (jde ovšem o inspiraci, ne o to, aby se s nimi člověk srovnával). Na druhé straně jistý duchovní náboj (v této knize je to mj. návrh technik typu slibu či rituálu, důraz na pozitivní myšlení a všelidské hodnoty, apel na osobní přerod, zahrnutí spirituality, rozvíjení vděčnosti, důraz na pomáhání druhým) může více oslovovat, rozněcovat, vzbuzovat nadšení a pozitivní emoce, a usnadnit tak cestu (neboť kam by se člověk dostal bez emocí?).

Metafora cesty je používána v celé knize, někdy je až nadužívána, ale o ní jde – člověk v životě potřebuje pocit, že někam a za něčím jde i poté, co po propuknutí duševní nemoci o svou původní cestu přišel a vrátit se na ní nelze. Je nesmírně důležité, aby si člověk vědomí cesty udržel v mysli i v dobách, kdy se mu nedaří, ať už lidsky či zdravotně; i tomu je v knize věnován celý oddíl.

Všichni se shodují na tom, že zotavení předpokládá vystoupení z role člověka, kterému je pomáháno a o kterého se pečuje, do aktivní role někoho, kdo plně rozhoduje o svém životě a přejímá za něj odpovědnost. Což je přímo kopernikánský obrat a obrovský osobní vzmach. Zaujaly mě pasáže o riziku a odvaze – odborníci na duševní zdraví jsou skutečně mnohdy příliš protekcionističtí a v umělém prostředí skleníku se prohlubují negativní symptomy. Vzbouření se proti svému údělu ovšem musí být vedeno dobrým rozmyslem – k tomu je pečlivé promýšlení plánů a cílů příhodnou cestou. Zotavení lze také popsat jako proces, který vede od nemoci coby úběžníku všeho k tomu, že se nemoc stává jen jednou z mnoha součástí života.

Důraz na plán a stanovení cílů prozrazuje metodiku case managmentu a sociální práce. V tomto případě má ale člověk knihu před sebou, může si s ní pracovat podle sebe a svým vlastním tempem, může přitom naplno prožívat své emoce a být absolutně upřímný. Považuji to za výhodu, to ale neznamená, že by člověk nemohl svůj plán zotavení sestavovat s přispěním nějakého profesionála či práci s knihou s někým konzultovat, anebo že by nemohla vzniknout k tomu určená svépomocná skupina – vzájemné sdílení a podpora tomu může dát zase nějakou novou dimenzi (ve skutečnosti již v České republice různé skupiny, které byly okolo knihy soustředěny, opravdu vznikly).

Je určitě možné žít ze dne na den, jen se tak životem toulat a říkat si, plánům se mnohdy osud stejně vysměje a zařídí to úplně jinak (utkvělo mi motto z filmu Amores Perros – “Chceš Boha rozesmát? Řekni mu o svých plánech”). Člověk stižený těžkou duševní nemocí, který se chce vyhrabat ze své životní katastrofy, anebo se posunout zase někam dál, ale nějaký plán a cílevědomé směřování potřebuje, jakkoliv může být milovníkem živelnosti a chaosu.

Kniha je výborným pomocníkem a průvodcem v tom, jak přemýšlet o sobě samém a své situaci, a přitom se v tom neztratit. To si myslím je hlavní devíza knihy, že stále drží vazbu na praktickou rovinu, vyzývá ke konkretizaci a nijak “nepitvá” obtížný osobní materiál. Lidé se zkušeností s duševním onemocněním se občas snaží řešit své problémy na náboženské či filosofické rovině, a třebaže přitom vznikají velmi originální myšlenkové celky, není zřejmé, zda to vede k podstatnému zlepšení životní situace. Taky mnohdy pociťují hlad po vzdělání, ale dostávají se jim do ruky třeba jen příliš odborné a obtížné knihy, zatímco Cesty k zotavení je velmi dobře zvolená edukace s nepřeberným množstvím užitečných informací a typů. Člověk se stejně přitom dostává do svých hloubek, ale myslím, že celkem bezpečným a plodným způsobem.

Já osobně jsem s knihou pracovala v průběhu asi tří měsíců koronavirové krize, kdy jsem byla značně zoufalá jak ze své sociální izolace, tak ze zpráv o stále nových a nových mutacích koronaviru, a úplně jsem přestala věřit v to, že se nějak zotavuji, ba že něco takového jako zotavení vůbec existuje. Aktivistický ráz knihy, mnohost motivačních citátů  a věci typu složení slibu zotavení mě zpočátku odpuzovaly, ale šla jsem přes to a výsledky se za chvíli dostavily – skutečně jsem začala pociťovat značný entuziasmus, který ve mně přebil původní postoj skeptického intelektuála. Silně mě oslovilo, že kniha nutí člověka důkladnými a postupnými krůčky uvidět sebe samého v pozitivním světle a uvědomit si své přednosti. Předtím jsem si ve svých negativních myšlenkách o sobě a vůči sobě připadala jako svatý Šebestián proklátý obrovským množstvím otrávených šípů (mám ten obraz na stěně). Dalším momentem, kdy jsem se silně zasekla, bylo hledání vnitřní motivace, což je můj dlouhodobý problém – skrz cvičení se nicméně podařilo ze mě skutečně něco vykutat a já nalézala v sobě překvapivě mnoho zasutých zdrojů i věcí, které již mám, chci mít a můžu mít. Nadchla mě i kapitola o duchovním životě, kde mi série otázek pomohla rozplést můj léta budovaný zmatek ve vlastní spiritualitě. V poslední fázi se mi od úplné nemožnosti plánovat podařilo dospět k detailním vizím šťastnější budoucnosti; měla jsem dojem proražení obrovského bloku, který mi bránil si cokoliv vysnívat i k něčemu cíleně směřovat; jako by se uvolnil špunt. Napadal mě k tomu výraz “protkat svůj život záměry”. Myslím, že kniha se stane na delší dobu mým průvodcem, protože dala mému životu nějaký směr a pozitivní energii a hla s mými letitými problémy. Vděčím jí také za pocit, že se svými  těžkostmi a bolestmi nejsem sama, že mnozí zažívají něco podobného a i svým úsilím jsem součástí nějakého většího celku, ba hnutí. A kdyby moje kritická část přece jen začala říkat něco o úskoku na sebe samého a autosugesci, odkážu jí na známý příběh člověka, který chtěl odhalit šamany jako podvodníky a šarlatány a naučil se od nich všechny ty divadelní efekty náležející k jejich řemeslu – jenže jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že jeho odkoukané triky skutečně léčí!

Na závěr přeji všem, kterým se kniha dostane do ruky, anebo se do ní dokonce pustí a stráví s ní nějakou dobu, aby jim byla inspirací a pomocí k lepšímu životu a nalezení oné vyvážené směsi vzdoru a smíření, náhledu a autonomie a rizika a rozmyslu, kterým zotavení je.


Autor: Priscilla Ridgway, Diane McDiarmid, Lori Davidson, Julie Bayes & Sarah Ratzlaff aj.
Pathways to Recovery