Jak se vrací paměť

Četla jsem a slyšela o více případech, kdy po úrazu mozku člověk ztratil paměť, ale nikde jsem se nedočetla, jak se paměť vrací. Co člověk prožívá? Co mu pomáhá? Ani v žádné knize jsem nic nenašla, závěrečné zkoušky z neurologie na vyšší odborné škole se touto otázkou také nezaobíraly, a následná práce na neurologickém oddělení mi také nic neprozradila.

Škoda, velice mě to zajímá ještě i dnes. A to z toho důvodu, že sama jsem měla po úrazu těžkou ztrátu paměti.

A co jsem prožívala já?

Když jsem se tenkrát po šesti týdnech v kómatu probrala, nevěděla jsem vůbec nic (nejen to, kde jsem a proč, ale ani to, kdo jsem). Byl to strašně zvláštní pocit. Připadala jsem si celá bílá, průhledná, byla jsem „nic“. Zvláštní pocit. Ne, že bych nebyla, byla, ale byla jsem nic. Ještě i v hlavě jsem měla bílo. Nic, jen bílo. Nebyla to bílá jako sníh, spíš taková trošku smetanová bílá. Nikde nic, jenom jsem byla celá bílá, všude ve mně bylo bílo. Velice zvláštní, ale i matoucí. Zvláště to bílo v hlavě. Měla jsem pocit, že si tam vidím a že všude je hustá, bílá tma.

Každý den mě v nemocnici navštěvovala moje sestra. A protože věděla, že jsem předtím závodně tancovala a milovala jsem rock, pokaždé s sebou nosila malý přenosný magnetofon (tenkrát MP 3 ještě nebyly) a pouštěla mi moji oblíbenou hudbu. Každý den, celé hodiny (na ARO (anesteziologicko-resuscitačním oddělení) jsem tenkrát ležela úplně sama, hudba zněla potichu, spíš jen do mého ucha), tak to nikomu nevadilo, nikoho to nerušilo.

Pak to najednou, z ničeho nic, přišlo. Při poslouchání hudby se mi najednou někde v hloubce, v hlavě, utvořila malinká bublinka, která postupně stoupala k povrchu a rostla. Na povrchu, na „hladině“, se ještě chvíli zdržela a pak buď praskla, nebo se opět stáhla, zmenšila a klesala zpět do nitra hlavy, do hloubky mozku.

Pokud bublinka praskla, objevila se nějaká myšlenka, nějaká malinká vzpomínka, nebo jen útržek vzpomínky, třeba jak se jmenuji, jindy zase kdo jsem a kde jsem…

Pokud bublinka nepraskla, stáhla se a klesla zpět do hlubokého nitra, nestalo se nic.

Pak jsem jednou, mojí vlastní sestře, celá šťastná a patřičně hrdá řekla, že už vím, kdo jsem, že už jsem si vzpomněla. Byl to pro ni šok a asi nejhorší zážitek jejího života (jak mi po mnoha letech sama řekla), když jsem se jí přiznala, že sice už vím, jak se jmenuji já, ale netuším, kdo je ona. Až tenkrát si totiž uvědomila, že to, že jsem celá kompletně ochrnutá, není to nejhorší, co mě potkalo a že práce bude mnohem, mnohem víc.

Od té doby za mnou chodila každý den na celé hodiny, pouštěla mi hudbu a povídala o sobě, o své rodině, o našich rodičích, o mě, o mojí práci, o rehabilitaci, kterou jsem dělala, o tanci, který jsem milovala a který byl pro mě vším, o vystoupeních a cenách, o lyžování, o horách, prostě všechno, co o mě věděla.

Píši o tom proto, že se mě na to ptalo už hodně lidí, jak se vlastně vrací paměť, ale taky proto, že doufám, že někoho inspiruji k napsání jeho vlastní zkušeností a zážitků se ztrátou paměti a vzpomínáním si.